Kdy už zazvoní ten Ježíšek, mami… aneb Jak zacházet s „pravdou“ nejen o Ježíškovi?

Není snad rodiče, který by se nesnažil, aby Vánoce měly pro děti patřičné kouzlo. A tajný příchod Ježíška s dárky patří mezi vánoční kouzla ze všech největší. Většinou se ho tedy my, rodiče, snažíme dětem dopřát co nejdéle.

„Jak to tedy opravdu je“ se děti dozvídají většinou od svých starších a znalejších kamarádů ve škole, někdy už ve školce.

Pokud jsme obezřetní, dokážeme ještě často svým dětem dobře podat, že se kamarád ve škole jistě spletl.

Když dítě zjistí „pravdu“ o Ježíškovi, byť někdy ne příliš citlivě od starších nebo znalejších kamarádů, nemá z toho většinou příliš velké trauma. Bývá možná trochu posmutnělé, zklamané, chvíli trvá, než se jeho vnímání atmosféry kolem Vánoc posune do jiné roviny. Velkou útěchou mu je, že o potěšení z dárků a vánoční překvapení většinou nepřijde.

S některými pravdami se dítě srovnává jednodušeji, některé jsou ale velmi bolestivé a mohou do jeho života přinést velká životní zklamání, ztráty.

Ve své psychoterapeutické praxi se setkávám s dětmi v různých životních situacích, což mě přivádí k přemýšlení, jakým způsobem zacházet s pravdou – tedy kdy a jak ji dětem říkat, abychom jim co nejméně ublížili a pomohli odrazit se k procesu vedoucímu ke smíření a znovunabytí životního klidu.

Sama jsem tedy hledala, jak s dětmi o náročných situacích mluvit, jak jim sdělovat nepříjemnou pravdu a ráda bych se podělila o několik rad, které vnímám jako velmi užitečné:

• Necitlivě podaná pravda o tom, že nastává či nastala nepříjemná životní situace, může dítě traumatizovat.
• Ani udržování dítěte v milosrdné nevědomosti není většinou tím pravým řešením. Je vždy lepší, když se „pravdu“ dozví včas od svých nejbližších.
• Pokud se děje v rodině něco zásadního, vysvětlujme dětem přiměřeně jejich věku a schopnostem podstatu situace a nezapomínejme uvést, že za ni nenesou vinu. (V hlavě se jim mohou honit různé sebeobviňující myšlenky jako např.: „Kdybych byl hodnější, máma s tátou by nehádali a nerozvedli by se…“ )
• Je-li třeba dítěti říci něco zásadního (například o rozvodu, úmrtí v rodině atp.), je dobré na tento fakt dítě poněkud připravit. Doporučuje se také, abychom nepříjemné věci nesdělovali dítěti v okamžiku, kdy jsme jimi plně pohlceni, ale až ve chvíli, kdy jsme schopni alespoň malého nadhledu a nejednáme příliš v zajetí emocí.
• Vždy když se dítě ocitne v těžké situaci, potřebuje mít alespoň špetku jistoty „co bude dál“.
• V případě, že se děje situace, kdy se cítíte být zranění partnerem/partnerkou – snažte se, abyste ho/ji před dětmi neshazovali, nepomlouvali. Tím, že shazujete druhého rodiče, shazujete nevědomě i své dítě, které ví, že „když je tedy onen rodič špatný  i ono by mohlo být také z nějaké části špatné“. Co s dítětem dělá, když před ním oba rodiče pomlouvají toho druhého je nasnadě!
• Dejte dítěti šanci, aby o situaci mluvilo a ptalo se. Pokud jste v situaci velmi emocionálně zaangažovaní, neváhejte oslovit odborníka tj. psychologa, psychoterapeuta, který pomůže s tím, abyste situaci sami zpracovali a dokázali o ní s dítětem komunikovat, nebo se může ujmout dítěte ve chvíli, kdy potřebuje pomoc, aby situaci zvládlo.

Pokud se potřebujete v takové situaci poradit, můžete též využijte bezplatné on-line poradny nebo přímo poradenství pro rodiče, děti ev. možnosti psychoterapie. Ráda se stanu i v těžkých chvílích vaším průvodcem.