Co se odehrává v hlavě desetiletých kluků – aneb děti v krizové situaci!

K napsání tohoto zamyšlení mě inspirovala fotografie z desátých narozenin mého mladšího syna.  Narodil se ve stejný den, kdy se „narodila“ i naše státní vlajka. Měl jistě jiné představy o oslavě narozenin. Chtěl velkou oslavu, na kterou by pozval své kamarády. Kvůli  výjimečnému stavu to nebylo možné.
Snažili jsme se pro něj udělat alespoň malou rodinnou oslavu, dostal dárek, který si přál s tím, že s kamarády narozeny oslaví, až to možné bude.
Situace je ale jiná, než jsme si kdo představoval a nutí mě k přemýšlení o tom, co se  hlavách dětí v těchto dnech odehrává.

A nejedná se jen o situace spojené se současnou situací, kdy náš život ovlivňuje pandemie COVID-19. Jde o další krizové situace jako je rozchod či rozvod nebo jiné změny v rodině respektive životě dítěte.

V zajetí dospělácké bolesti a mnoha starostí na děti často nevidíme. Nevnímáme, co se v nich může odehrávat. A přitom jsou často v situacích, na které nemají kompetence a stojí je hodně sil je každodenně zvládat. Je to jako časovaná bomba, která potichu tiká. Když pak v neočekávaný okamžik bouchne, může napáchat velké škody.

Měli bychom být citlivý vůči časovaným bombám našich dětí. Vidíme situaci z naší strany a nemusíme vůbec domyslet, jaké – podle nás „banality“ – mohou znamenat pro dítě velký stres. S  nepříjemnými pocity doprovázejícími stres se pak dítě snaží vyrovnat. Nejednou však prostřednictvím ne příliš funkčních obranných mechanismů. Upadají do smutku, pasivity, rezignují nebo se uchylují k nějaké formě agrese či hyperaktivitě.

Ale – je také pravda, že děti mohou z krizových situací vytěžit –  a to kompetence velmi přínosné pro život. Jen jim musíme pomoci.

A tak se pokusme občas nechat náš strach o zdraví a budoucnost za dveřmi a vžijme se do pocitů dětí, které nyní slaví narozeniny jinak, než si představovaly a přály. Věnujme pozornost pocitům našich dětí, a to i když se nám zdá, že jsou v naprosto v pohodě a berou současná opatření jako možnost udělat si „prázdniny“.

Možná v nich něco potichounku tiká… možná to ani ony samy neslyší, neumí pojmenovat a nebo nás také jen nechtějí svými problémy zatěžovat…

Čím dříve se nám podaří přestřihnout správný drátek rozbušky, tím lépe.

Držím palce, aby se nám to co nejvíce dařilo.

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů