Předcházejme naučené bezmocnosti u dětí!

Před nějakým časem jsem na sociální síti zaznamenala obrázek textu ze školního sešitu. Byl psaný kostrbatým psacím písmem školáka cca ve třetí ev. čtvrté třídě. Jméno jsem z pochopitelných důvodů změnila a jen předesílám, že paní učitelka opravila „mě“ ve čtvrté větě na „mně“ a dala za úkol za jedna….

Má otázka se ale vztahuje k tomu, co se od dítěte v tomto textu dozvídáme? Prohlížel si učebnici! Protože si toho všiml spolužák a oznámil to paní učitelce, autor úkolu dostal trest. Přiznávám, připadá mi to tak trochu „na hlavu postavené“. Vždyť možná ono dítě něco zajímá – listuje učebnicí, projevuje zvídavost?

Přemýšlím, co se, podle tohoto dítka, nestane příště? Nenechá se chytit Kubou Koutným? Nebude už nikdy listovat učebnicí? (A podotýkám, že jako pedagog chápu i stranu paní učitelky, která se snaží něco vysvětlit a dítě, namísto toho, aby poslouchalo, listuje učebnicí.)

Žijeme v době, která nabízí spousty možností. Děti tento „svět“ reálně žijí. Jsou jiné – a nezlomíme je trestáním za nerespektování naší tendence setrvávat na určitých hodnotách. Nerozporuji kvalitu těchto hodnot – jsou jen většinou „naše dospělácké“ a dítě je ještě nemá zvnitřněné, mentálně na ně nedosáhlo, poněvadž nedohlédne tak daleko, jako my. Možná k nim také někdy dospěje, nebo také ne.

Mám neustále před očima kreslenou anekdotu. Je zde vyobrazen učitel za katedrou, mohutný strom a kolem něj několik zvířátek – veverka, slon, želva, tygr, žirafa…. a pan učitel říká: „A dnes všichni vylezeme na strom!“

Jojo, spíše než, co dítě umí, vnímá řada dospěláků problematicky to, co mu nejde. Žirafy, sloni a želvy jsou nezřídka nuceni vylézt na strom, veverky a kočkovité šelmy jsou chváleny a odměňovány jedničkami, protože na šplh mají talent.

Vážím si všech dospěláků s notnou dávkou pedagogické resp. rodičovské odvahy, která spočívá v tom, že dítě nenutíme „lézt na strom“, ale respektujeme jeho tempo a vypichujeme silné stránky – talenty.

Ano, řada z vás může namítnout, že všechny děti nemohou umět všechno a s neúspěchy se musíme umět vyrovnat. Jenže – představme si, že by nám (pokud nejsme lékaři či jiní odborníci) někdo řekl, že se pro výkon svého povolání musíme naučit celou anatomii lidského těla v latině? Bude to jednoduché? Věřím, že pro většinu z nás ne a ještě při studiu budeme cítit, že nás k tomu kdosi „nesmyslně“ donutil.

A stejně tak se mohou cítit některé děti, které do určitého učiva češtiny, matematiky či jiných předmětů ještě nedozrály a musejí ho nějak zvládnout, protože je předepsané. Stejné to je, pokud se mají učit cosi, co dle nich v životě potřebovat nikdy nebudou.

Představme si, že bychom dělali práci, která by nám zoufale nešla tak, jako ostatním. A i kdybychom se hodně snažili, pracovali více než druzí, stejně zvládneme tak polovinu toho, co oni zvládají díky svému talentu. Není divu, že  děti, kterým něco nejde ve škole, trpí pocitem selhání.  A pokud se tento pocit dostavuje opakovaně, mohou začít vyvíjet určité obranné reakce v podobě rušení o hodině, agrese, úzkostnosti nebo nezájmu o školu. Časem může také takové dítě, které není schopné v danou chvíli dostát nárokům školy, zjistit, že být „blbcem“ je dosti pohodlné. Ať dělám, co dělám, stejně na jedničku nemám – tak proč se snažit?  A tu je jen krůček k tak zvané „naučené bezmocnosti“.

Přimlouvám se tedy za to, abychom se my dospělí snažili vidět svět více očima dítěte. Předepsané učivo je jedna strana – na druhé straně je dítě se svými talenty, ale i hendikepy, způsobem, kterým dozrává. Buďme odvážní a mějme na paměti, že všechny děti vylézt na strom nemohou! Alespoň ne třebas hned. Možná k tomu dospějí za nějakou dobu, nebo tuto dovednost zkrátka nebudou mít nikdy v životě na takové úrovni, jako jiní.

Když je budeme za neúspěchy přespříliš trestat, dávat jim špatné známky či tresty, můžeme je odradit věnovat se tomu, na co talent mají!  A co kdyby mezi těmito dětmi byl druhý Mozart nebo Einstein? Nebyla by škoda, přijít o velikána jen proto, že neuměl ve třetí třídě vyjmenovaná slova?