Asi nejsem matka roku!

Rozhodla jsem se napsat tento článek jako maminka dětí, které si nesou nálepku „tak trochu jiné“ a podělit se o svou zkušenost, která byla vykoupena častým pochybováním sama o sobě a také bojem s okolím.

A jen bych předeslala – když se člověk něčemu učí, tak chybuje. To je přirozené. Když se člověk učí být rodičem, tak chybuje. Ve skrytu duše se však často kárá a zpytuje svědomí, protože jde o jeho dítě, které miluje, a v tom případě by chybovat neměl, protože to děcko může ovlivnit na celý život. A často také o svých rodičovských chybách víme, ale protože jsme hodně vytížení, tak před nimi zavíráme oči. S obavami, vyčerpaní, čekáme, jaký z toho bude malér, co zase budeme muset časem „hasit“.

Mám nyní doma puberťáka, který se srovnává s tím, že je dospělý a osmiletého „Mimoňka“, kterému diagnostikovali rysy poruchy autistického spektra (Aspergerova syndromu) a poruchu pozornosti. S poruchou pozornosti jsme se „prali“ již u staršího syna.

Tušili jsme od začátku první třídy, že nás s mladším synem možná čeká podobná cesta. Jestli patříte k rodičům, kteří sedí hodinu s dítětem nad domácím úkolem o dvou řádcích… nedej bože, že by byl delší… chápu vás, ani nevíte jak. Sedíte vedle dítěte, o kterém víte, že je vnímavé, bystré – a ono to prostě nejde.

A už vůbec nemluvím o tom, co zažívají rodiče v interakci se školou a okolím. U prvního syna jsem slyšela o svém dítěti „něco dobrého“ až od pana profesora na střední škole. Když jsem pochopila, že jsem opravdu nedokázala, aby se něco podobného nedělo kolem prvního syna – stala se ze mě zoufalá matka. Po čase jsem si řekla – je to jedno – nejsem „matka roku“ – nedá se nic dělat. A je dost možné, že jsem mohla udělat víc. Ale každý člověk v danou chvíli dělá to nejlepší, co umí. I já jsem tak konala.

Ano – mrzí mě některé reakce okolí, když se dozvím, že si vymýšlíme diagnózy a přitom máme jen „rozmazleného fracka“. Ale začínám si zvykat a uvědomuji si, že je třeba věřit. Věřit, že každé dítě si najde svou cestu. A ukazuje mi to můj starší syn, u kterého vidím, že přesně ví, co chce. U dětí jako on jde jen o to, aby nějak prošel systémem základního a středního školství a mohl rozvíjet svůj potenciál.

Asi nezažívám chvíle, kdy mohu být hrdá na úspěchy svých dětí v určitém sportu, hře na nástroj, studiu. Někdy mě to hodně mrzí, obzvláště, když vidím úspěchy dětí mých známých. Ale také vidím rodiče, kteří rezignovali, situaci vzdali, protože neměli sílu bojovat a nechali dítě napospas systému nebo jej začali nadměrně před systémem ochraňovat. Řada dětí tak v důsledku neřešené situace, a tedy dlouhodobé frustrace, trpí psychickými potížemi.

Nyní už vím, že jsem maminka dvou skvělých kluků, ale cesta k tomuto poznání byla dlouhá a ne moc příjemná. Nyní už věřím, že je to jen o mých očekáváních.

Za svými syny stojím. Snažím se, aby si většinu životních záležitostí řešili sami. Když cítím, že jsou na situaci „krátcí“, snažím se pomoci tak, aby na řešení vždy museli nějak spolupracovat. Jediné, co na nich „vymáhám“, je zodpovědnost za své povinnosti a dostání svému slibu, závazku.

Pokud bych tedy měla předat nějaké poselství lidem, kteří zažívají jakékoliv problémy s dětmi, mluvila bych především o tom, abychom byli moudří a trpěliví, abychom nečekali, že se nám ihned vrátí to, co do rodičovství dáme. To někdy zkrátka přichází až později.

Jen se nenechat zviklat okolím, nepropadnout marnosti, když vaše dítě není tak dobré, jako sousedovic Toníček, ale jistě má jiné kvality, které nevidíme nebo se ještě neprojevily.

Vždyť jsme to my, kdo jim jsme vzorem největším!

A pokud byste chtěli své pochybnosti a starosti s někým sdílet, ráda se s Vámi setkám ve své poradně pro rodiče. Více o mých službách ZDE!

Komentáře
  1. Anonym napsal:

    To máš pravdu Jani, dobře to znám.

  2. Šárka napsal:

    Mluvíte mi z duše. Synovi diagnostikovali v první třídě ADD, dysgrafii a dyslexii. Až po šesti letech ve škole, kdy jsem neustále nosila posudek z PPP mu byl vyhotoven individuální plán. Bylo mi řečeno, že jsem stejně problémová jako můj syn. Vystřídali jsem tři základní školy. Je to neustálý boj. I s IP to není ideální, ale lepší. Dostávají do kolen situace, kdy syn přinese čtyřku z výtvarné výchovy, protože to namaloval škaredě a nesnaží se. Na to jedině rezignovat. Nebo když mi učitel řekne, nevím co si mám o vašem synovi myslet, neprojevuje se a nedává pozor. S tito lidé studovali pedagogiku a dostali posudek z PPP.

    • jana.divoka@volny.cz napsal:

      Šárko, moc děkuji za komentář. Chápu, naprosto chápu. Jsem sama pedagog a některému chování profíků také moc nerozumím, nicméně si dovedu představit, z čeho vychází. Často jim to nemám za zlé, ale chápu, že to není ku prospěchu věci. Jste velmi statečná, jste silou, která synovi pomáhá těžké chvíle zvládnout. Buďte u něj a přiměřeně bojujte. Učitelé nechápou, že děti potřebují pochopení. Berou příliš osobně, když dítě nedělá, co se po něm chce – jsou také svázaní tím, co je mají naučit a neuvědomují si, že některé děti se do „normy“ prostě nemohou vejít a ne asi úmyslně jim ubližují… Držte se a děkuji moc za odvahu se vyjádřit. S úctou Jana Divoká

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů