Jak podpořit dítě s problémovým chováním?

Vnímání toho, co je „problémové chování“ je velice subjektivní. Pro někoho jím může být  již jen pouhé vykřikování v hodině, jiný za něj může považovat odmlouvání, nerespektování příkazů či dokonce až delikventní jednání.

Jít cestou podpory dítěte s problémovým chováním je jistě daleko těžší než takové dítě potrestat či odsoudit, zlomit nad ním hůl. Pokud se rozhodneme jít cestou podpory, ukazuje se, že jí musíme bezpodmínečně věřit, být trpěliví a držet se zásadního přesvědčení o schopnosti každého člověka najít alespoň určitou míru sebeúcty, jako podmínky pro nastoupení cesty ke změně svého životního scénáře.

 Pokusme se o nadhled

Chování dítěte ovlivňuje v danou chvíli mnoho faktorů. V situacích, kdy vnímáme chování dítěte jako nevhodné, je proto dobré se pokusit o jistý nadhled a zamyšlení, co by mohlo být jeho příčinou. Nejčastěji zjistíme, že dítě prožívá určitým způsobem náročné životní období. Může se jednat o změnu v rodinné situaci, šikanu, potíže v učení, nevhodný výběr školy, neporozumění si s určitým učitelem nebo spolužáky. Prostřednictvím nevhodného chování si, paradoxně, dítě snaží zachovat alespoň jistou míru sebeúcty. Dalo by se také říci, že méně vhodným způsobem směřuje k naplnění některých základních lidských potřeb – zejména bezpečí, přijetí, sociálního začlenění či respektu od okolí.

Sebeúcta jako bazální životní příběh dítěte

Sebeúctu chápejme jako určité základní uvažování o sobě. Míra sebeúcty se odvíjí od pocitu osobní hodnoty, zdatnosti a významnosti. Je to tedy jistý úsudek o tom, „zda jsem na tomto světě správně, vítaný“. Sebeúctu bychom mohli přirovnat k příběhu o tom, kdo jsem. Dětem tento příběh pomáhají psát i dospělí v jeho okolí tím, jak k němu přistupují a komunikují s ním. Je tedy i na nich, zda dítěti pomohou napsat příběh, který povede k vysoké sebeúctě, nebo příběh v podobě sebenaplňujícího proroctví „jsem k ničemu, nemám žádnou hodnotu, nejsem tu na světě vítaný“. Vysokou sebeúctu u dítěte jistě podpoří respektování jeho individuality, hledání a posilování silných stránek a oceňování momentů, kdy dosáhne úspěchu.

Pro podporu sebeúcty dítěte je velmi žádoucí, pokud může zažívat pocity „bezpodmínečného přijetí“. Tyto pocity zažívá dítě ve chvílích, kdy mu dokáže především rodič nebo učitel dávat najevo, že jej přijímá (miluje) takového, jaké je, nikoliv jen když dosahuje vynikajících výsledků ve škole, sportu, hře na hudební nástroj či jiné oblasti.

PŘÍBĚH JIRKY s poruchou pozornosti a dysgrafií pohledem rodičů, dítěte a třídního učitele

Na základě mnoha příběhů z praxe lze vysledovat, jak úzce souvisí výskyt chování označovaného jako „problémové“ se situacemi, kdy je nějakým způsobem ohrožena sebeúcta, obzvláště u dítěte, které ji nemá příliš vysokou.

Jedním z takových příběhů je i příběh Jirky, který se potýká s poruchou pozornosti a dysgrafií.

PŘÍBĚH OČIMA RODIČŮ

Příchod Jirky na svět byl poněkud komplikovaný. Porod trval velmi dlouho, po narození jej museli lékaři křísit.

Od malička nedokázal vydržet delší dobu u jedné činnosti, velmi špatně spal, měl potíže s jemnou motorikou – nerad kreslil, nedokázal se naučit zavázat tkaničku apod. Na druhou stranu jsme jej vnímali jako velmi chytré a empatické dítě. V první třídě nastaly problémy s psaním. Ztuhlá ruka Jirku neposlouchala. K obtížím s psaním se v průběhu druhé třídy přidaly i problémy se spolužáky a výbuchy vzteku. Kromě toho si učitelé stěžovali na úniky pozornosti během vyučování. Jirka se zasnil a pozoroval dění za oknem.

Ve třetí třídě jsme podstoupili vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, které potvrdilo poruchu pozornosti a navíc dysgrafii.

Když jsme mluvili s učiteli, měli jsme pocit, že nás vnímají jako ochranitelské rodiče, kteří než by něco sami změnili, chrání své dítě prostřednictvím poruchy pozornosti. Učitelé zřejmě vnímali „nevyužitý“ inteligenční potenciál Jirky. Bylo pro ně asi náročné pochopit, že příčinou Jirkových problémů nemusí být v první řadě lenost a rozmazlenost. Tento postoj okolí vedl k tomu, že jsme jej, zřejmě neadekvátně, chránit začali. S odstupem času chápeme, jak bylo asi těžké nezařadit Jirku do škatulky „ztracený případ“ a nechápat chování zoufalých rodičů jako projev nedůvěry vůči škole.

Usoudili jsme, že Jirka potřebuje školu, kde je brán zřetel na jeho individuální potřeby. Zásadní pro nás bylo, abychom mohli s učiteli otevřeně komunikovat a pokusit se hledat řešení problémových situací. Proto jsme se rozhodli pro přestup syna na jinou základní školu. Po dohodě s třídní učitelkou jsme začali Jirku více podporovat v samostatnosti. Přestali jsme některé situace řešit za něj a neadekvátně jej chránit. Přesvědčili jsme se, že zvládá běžné životní situace velmi dobře a nejcennější pro něj je, když se problém pokusí vyřešit sám. První výsledky se dostavily již za několik týdnů.

Dalším krokem bylo pomoci Jirkovi s organizací denního režimu i pořádku ve věcech. Osvědčil se systém různých „připomínáčků“ – cedulek na lednici, upozornění v mobilu apod. V tomto ohledu ale bylo nutné spíše vydržet, až Jirka dozraje. Časem si vytvořil svůj systém organizace dne i věcí.

Nyní je Jirka na střední škole. Jde mu angličtina, je velice kreativní a dobře pracuje s počítačem. Vybral si tedy obor, ve kterém může uplatnit a snad i rozvíjet své silné stránky. Učíme se také věřit v sílu času a především v Jirkovy schopnosti.

Uvědomujeme si, jak je důležité neztrácet víru v existenci možnosti řešit každou problematickou situaci. Mrzí nás, že se nálepka „líný a jiný“ stala jakýmsi Jirkovým životním krédem. Moc bychom si přáli, aby ji dokázal ze sebe sejmout. Jako všichni rodiče toužíme, aby byl v životě spokojený.

PŘÍBĚH OČIMA JIRKY

Vím, že mámu i tátu někdy štvu. Chtěl bych jim dělat radost. Mám asi na víc, ale já se nebudu učit něco, co považuju za zbytečné. Řada věcí v životě mi přijde hodně zbytečná. Hezké známky nepotřebuju. Ostatní lidé se mi často vysmívají za to, že chci být originální.

V hodinách se mi stávalo a i stává, že mi vypne hlava. Jako bych ji měl v nějaké skleněné kouli. Stojí mě hodně úsilí, abych se na něco dokázal déle soustředit. Špatně i spím. Mám asi poruchu pozornosti, ale nechci se za ni schovávat.

Někdy si s lidmi nerozumím, protože se cítím být jiný než oni. Když se o něco snažím, často se mi to nepodaří dotáhnout do konce. Jako by mi chyběl dostatek sil a nevím, kde je načerpat. Toužím v životě něco velkého dokázat, ale asi si dost nevěřím. Potěší mě pochvala a jsem rád, když i já vidím, že se mi něco povede. Asi jsem si vybral i dobrou střední školu. Jsou na ní většinou dobří učitelé. Cítím, že bych se rád v budoucnu vydal nějakým uměleckým směrem. Začal jsem si pro sebe kreslit. Vrátil jsem se k hraní na klavír a zkouším elektrickou kytaru. Inspirují mě heavymetalové kapely. Na střední škole jsem si našel konečně i pár kamarádů, se kterými si v některých věcech rozumím. Jsem rád, že to naši se mnou nevzdávají a mám u nich stále důvěru.

Jak zůstat podporujícím dospělým?

Cesta podpory dítěte s problémovým chováním je často velmi náročná. Potvrzuje to v mnoha ohledech i uvedený příběh Jirky. A našli bychom jistě i příběhy, kdy je zůstat podporujícím ještě náročnější. Na mysli máme obzvláště situace, kdy se jedná o dítě s poruchou chování a navíc dysfunkčním rodinným zázemím.

Nejednou ve svém životě či práci zažíváme pocity marnosti či osobního selhání. Na druhou stranu se ale také jistě setkáváme se situacemi, které se z ničeho nic začnou řešit nebo vyřeší samy. Za oním „z ničeho nic“ pak ale přesto nejednou objevíme sílu času a schopnost udržet si přesvědčení, že nejvíce dítěti rodič, učitel, asistent pedagoga, vychovatel, terapeut, trenér, vedoucí oddílu… prospěje, pokud respektuje jeho individualitu, poctivě přistupuje ke své roli či svému povolání, nebo chcete-li poslání.

 

Volně upraveno dle Divoká, J. a kol.: Jak podpořit dítě s problémovým chováním Z pohledu dítěte, rodiče a učitele. Praha: Pasparta, 2017

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů