Naše dítě má vývojovou dysfázii – příběh maminky Evy

Nejprve dovolte, abych poděkovala za inspiraci k tomuto článku paní Evě, která reagovala komentářem na článek Asi nejsem matka roku!, kde jsem se věnovala výchově dítěte s určitou odlišností. Eva je maminka chlapce s vývojovou dysfázií a ve svém komentáři sdílela svůj příběh.

Abychom si lépe rozuměli, dovolte nejprve několik slov o tom, co je vývojová dysfázie? Zcela obecně řečeno se jedná o poruchu, která se projevuje zejména problémy v řeči, ale i celkově nerovnoměrným  vývojem dítěte. Děti s vývojovou dysfázií mají často také problémy s pamětí či narušené zrakové a sluchové vnímání. Léčba  vývojové dysfázie proto v nejednom případě vyžaduje symbiózu mnoha odborníků, vyžaduje čas a trpělivost. Nezastupitelnou úlohu v celém procesu léčby sehrává i školka a škola. Ve škole potřebují tyto děti většinou pomoc asistenta, zcela určitě je na místě i individuální vzdělávací plán a v každém případě respektující, podporující přístup pedagogů.

Nyní se však vraťme k paní Evě, respektive jejímu příběhu, který popsala v již zmíněném komentáři. Velmi otevřeně v něm vypráví, jak je těžké přijmout problém svého dítěte, jak se srovnat sama se sebou a také okolím. S jejím svolením níže její příběh- jako inspiraci nebo možná i pomoc všem, kdo se potýkají s podobným problémem – sdílím …

Cit:“Mladší syn je taky trošku jiný. Má vývojovou dysfázii. Mluvit začal až kolem poloviny pátého roku. Stále jsem slyšela, že se mu nevěnuju, kdybych se mu věnovala… Naštěstí mě rodina a nejvíc manžel drželi. Nejhorší to bylo kolem šestého roku, kdy měl jít do školy a strašně šišlal, špatně vyslovoval všechno i přes logo péči od  tří let. Jedna známá mi řekla, že nejsou vývojový vady, že to si rodiče zařizuji jen výmluvy, aby maskovali, ze se dětem nevěnují. A dítě je postižené pouze tak jak jsou ochotní se mu rodiče věnovat. No, paní přežila, ale já začala propadat depresi. Až jedna kolegyně, když sem brečela, mě objala a řekla: „Evi, a víš, kdy se ti uleví? Až ti to začne být jedno.“ A měla pravdu. Ve škole jsme natrefili na úžasnou paní učitelku, která vyzdvihovala jeho přednosti. Škola jde ztuha, ale jde to a já si řekla, ať mi všichni vlezou na záda. Srovnala jsem si priority a je nám všem dobře.“

A rada paní Evy, co jí nejvíce pomohlo, aby situaci zvládla? „..no je důležitý, aby se „hodili do klidu“ hlavně rodiče. Přestat se obviňovat proč, co jsem udělala špatně a překousnout, že když to nejde rovnou, jde to oklikou, ale jde. Najít si tu svou cestičku a pak je to dobrý…“

Pokud byste se chtěli podělit o svůj příběh, připojit radu, co zafungovalo, když jste řešili problémy svého dítěte, a pomoci tak dalším rodičům, kteří prožívají podobné chvíle, ráda jej na stránkách zveřejním. Myslím, že je to potřeba.. Příběhy posílejte na info@janadivoka.cz.

Pokud byste potřebovali poradit, je možné položit dotaz do bezplatné poradny zde .

Děkuji a těším se na příspěvky i dotazy!