..o našich OČEKÁVÁNÍCH, ŽIVOTNÍCH CHYBÁCH A ŽIVOTNÍ ZMĚNĚ

Na svět se rodíme s tím, že jsme zde správně a vítaní. Někteří z nás mají to štěstí, že jim jsou jejich očekávání naplňována plnými doušky. Jsou však i děti, které přichází na svět a jejich očekávání naplněná nejsou. Jde o děti, které končí v lepším případě v pěstounské péči, v horším případě v kojeneckém ústavu.

Zde vložím malý příběh. Měla jsem ve své psychoterapeutické praxi rodinu. Již ani nevím, co je do mé praxe přivedlo. Nicméně, na domluvenou schůzku přišla asi třináctiletá dívka a její maminka. Přišly na druhou návštěvu a maminka (která při první schůzce nevykazovala vůbec žádné známky těhotenství) měla v šátku na svém těle sotva narozené miminko. Odhodlala jsem se a zeptala se, jak se to stalo, že mají z ničeho nic miminko….

Paní mi sdělila, že jsou „profesionální pěstouni“  a až se objeví adoptivní rodina, tak dítě předají.  Ty jo? Vzbuzovalo to ve mně spousty kontroverzních otázek a dokonce jsem si říkala: „Jak mohl někdo takové věci dovolit….?“ Jak to tak v životě bývá, odpovědi na otázky přichází se zkušenostmi… A ke mně také dorazily. Osud tomu chtěl a začala jsem pracovat jako terapeut v neziskové organizaci zabývající se náhradní rodinnou péčí a změnila náhled. Nyní už vím, že ti lidé (myšleno náhradní pěstouni) – byť na krátkou dobu – poskytli onomu děťátku velké dobrodiní. Mohlo si začít utvářet vazbu na dospělého, který mu poskytne dostatek blízkosti a bezpečí. To by mu asi v kojeneckém ústavu nikdo – i při nejlepší vůli – poskytnout nemohl.

Blízkosti a bezpečí se učíme v raném dětství. Pokud se mu dítě nenaučí, čekají je mnohá úskalí života, kterým neumí čelit a nutí ho to k užívání obranných nebo útěkových strategií, případně jakéhosi „mixu“ obojího. Ten dítě vrhá do dezorganizace. Jistě si dokážeme představit, co pro dezorganizované dítě znamená projít, byť jen, školským systémem.

Tento text je inspirován mou pracuji s dětmi z náhradní rodinné péče, které si prošly množstvím životních kotrmelců, které si dokážeme jen těžko představit. Nyní už vím, že pro prevenci vzniku těchto problémů je více než důležité, aby mělo dítě možnost navázat se na jinou „vztahovou osobu“, a to bez zásadního ohledu na další osud. Náhradní pěstouni jsou tedy nyní v mém zorném poli hrdinové, kteří jsou rozhodnuti jim takovou vazbu poskytnou.

O proč vše píši… Než jsem poznala problematiku náhradní rodinné péče, měla jsem mylná očekávání. Někdy si člověk velmi těžko přiznává, že se dlouhá léta mýlil. A ono to může být jinak. A právě to je velká překážka při realizaci jakékoliv změny.

Dlouhá léta jsem to „dělala špatně“ a nyní mi někdo ukáže, že to šlo velmi jednoduchou cestou jinak? To přeci není pravda…

A proto se velmi přimlouvám, abychom si odpustili, pokud jsme zjistili, že nějakou věc děláme už dlouho špatně a najednou nám někdo nabídne jednodušší řešení…. Věřte, nedělá nás to horšími. Oním horším je odmítnout efektivní řešení a dělat raději věci dál „špatně“, jen abychom „nebyli za blbce“.

Nikdo, kdo dělá chybu (nebo dlouhá léta žil v něčem, co za chybu považuje), by neměl mít pocit selhání. Každý člověk v danou chvíli dělá to nejlepší, co umí (a to i ve chvíli, kdy to – byť z našeho pohledu – považujeme za špatné).

Nebojme se chyb – v chybách je potenciál změny.

A pokud potřebujete se změnou pomoci, jsem k dispozici ve své poradně!

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů